53 Irske Myty a Povesti.pdf

Vydáno s finanční podporou překladatelského fondu Ireland Literature

Exbrige, Dublin, Irsko, www.irelandliterature.com,

info@irelandliterature.com

Argo, 2006

Translation © Markéta Nová, 2006

Epilogue © Petr Linhart, 2006

Ilustrations and cover © Veronika Zapletalová, 2006

ISBN 80-7203-747 -1

Vlci

Andrew Connelly se zabořil až po kotník do močálu a unaveně si

povzdychl. Vytáhl nohu a pokoušel se setřást lepivé bahno. Pak se

podíval k tmavnoucí obloze a zaklel. Slunce už téměř zapadalo a po

těch zpropadených kravách nebylo od rána ani památky. Opřel se o

hůl a nabíral dech. Už dávno nebyl mladík a na běhání po horách a

blatech byl už starý. Bože, jak by se napil!

Protáhl se a mozolnatými dlaněmi si s hlasitým zaúpěním

promačkal bolavá záda. Přimhouřil bystré šedé oči do zapadajícího

slunce a snažil se odhadnout, jak daleko je od horizontu. Do konce

dne zbývala tak hodinka. Pokrčil rameny. Už se toho moc dělat nedá.

Podívá se ještě za další kopec a pak ať jdou ta sakramentská zvířata k

čertu!

Když Andrew vystoupal na vrchol nízkého kopce, bylo slunce téměř

na obzoru. Těžce oddechoval a srdce mu prudce bušilo. Vyndal z

kapsy kapesník a otřel si z vrásčitého čela krůpěje studeného potu.

Zachvěl se v závanu chladného větru od Atlantiku, který sliboval déšť.

Andrew si před karmínovým slunečním světlem zastínil oči a

zadíval se do údolí pod sebou. V údolí se již stmívalo a jen vrcholky

nejvyšších stromů byly ozářeny světlem. Zakroutil hlavou a pevně

zavřel oči. Za zavřenými víčky mu lenivě proplouvaly červené a žluté

skvrnky, jasná známka toho, že už je unavený a že pokud bude dál

pokračovat, může dostat záchvat.

Starý muž se najednou zhluboka nadechl. Otočil hlavu a snažil se

zachytit těžko zařaditelnou vůni, jež kolem zavála. Znovu se nadechl a

tentokrát si byl jistý. Ve večerním vzduchu ucítil dým. Zadíval se do

údolí přimhouřenýma očima a pozorně hledal známky lidského

obydlí. Ale neviděl nic, tedy skoro nic. Pod hloučkem stromů se

choulila jen zarostlá hromada, jež mohla být kdysi chalupou, ale teď?

Mrknul. Vzhůru stoupal tenký bílý proužek dýmu, proklouzával mezi

větvemi nad zlatě a do ruda zbarvené vrcholky stromů, kde ho

rozfoukával vítr.

Andrew zapíchnul hůl do svahu a začal pomalu a namáhavě

sestupovat do údolí.

Za ním se rozhrnula vysoká tráva a studené černé oči ho začaly

dychtivě sledovat.

Andrew byl téměř u chalupy. Nyní už viděl, že to chalupa skutečně

je, ačkoli byla schovaná pod vrstvou země a trávy. Vypadala, jako by

byla postavená do země či ze země vyrůstala. Dveře se otevřely. Ven

vyšel stařec a začal si Andrewa prohlížet.

Andrew se náhle zastavil a srdce mu začalo opět bolestivě bít.

„Dobrý večer přeji,“ zavolal z místa, kde stál.

Stařec přátelsky přikývl a promluvil překvapivě silným a znělým

hlasem. „Dobrý i tobě. Zabloudil jsi?“ Mluvil pomalu, opatrně a jeho

hlas byl téměř bez přízvuku. „Můžeme ti nabídnout trochu jídla a

něco k pití.“

Andrew se zachvěl. Ze starce vyzařovalo něco, co ho zamrazilo až do

morku kostí, ale jinak se zdál milý a při myšlence na jídlo mu začalo

kručet v žaludku a v ústech mu vyschlo. Přikývl a pomalu se blížil ke

starci. Začínaly mu tuhnout klouby. „Moc vám děkuji,“ řekl opatrně.

„Skoro celý den hledám dvě krávy, které dnes ráno nepřišly k dojení,

a už jsem opravdu vyčerpaný.“

Stařec účastně přikývl. „Vypadáš unaveně,“ řekl a napřáhl ruku.

„James Squire.“

Andrew se představil a přijal nabízenou ruku. Překvapilo ho, jak

silně mu tak napohled křehký muž ruku stiskl. Squire byl téměř o

hlavu vyšší než Andrew, a ten nebyl v žádném případě střízlík, i když

byl hubený jako tyčka. Pod pevnou kůží se záhadnému starci rýsovaly

svaly a kosti. Jeho hlava byla spíš jen lebka potažená kůží, z níž zářily

velké tmavé a zapadlé oči. Pevná ústa beze rtů při úsměvu odhalovala

nezvykle dlouhé žluté zuby. Vlasy už neměl skoro žádné a lepily se mu

ve špinavých chomáčích kolem strupovité pleše.

Ustoupil stranou a nechal Andrewa vejít. Dveře se zavřely a

přestřihly uhasínající paprsky slunce. Neurčité znepokojení, které

předtím Andrew pocítil, se změnilo v opravdový strach, jenž ho tížil

na dně žaludku a svíral mu hrdlo.

„Moje žena Morgaine.“ James Squire představil ženu podivného

vzezření. Její kůže připomínala starý pergamen, vypadala mrtvá a

suchá. Tvář měla jako masku, z níž upřeně zářily oči. Ukázala

dlouhým kostnatým prstem na Andrewa: „Kdo to je?“ Její hlas zněl

jako praskající kůže.

„Pocestný,“ řekl pomalu její muž, jako by mluvil k dítěti nebo k

prosťáčkovi. „Zabloudil a má hlad. Dones mu jídlo a pití.“ V jeho hlase

nepochybně zazněl rozkazovací tón. Ukázal na místo u malého ohně,

kde se mohl Andrew ohřát. Ochladilo se. Chatrč byla vlhká a chladná

a po nahnilých stěnách stékala voda. Andrew si sedl k ohni a cítil, jak

se mu ohřívají tváře a natažené ruce. Zvědavě se rozhlížel. Velká

místnost byla špinavá a v tmavých koutech se válely hromady dřeva a

slámy. Na udusané hliněné podlaze s mnoha děrami se vytvořila louže

kalné vody. Andrew odporem pokrčil nos. V místnosti to strašně

zapáchalo, jako by zdejší obyvatelé spali se zvířaty pod jednou

střechou.

Squire se vrátil se zaprášenou lahví a dvěma otlučenými hrnky.

Podal Andrewovi jeden z nich, byl naplněný téměř čirou tekutinou.

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: